! Jména na blogu jsou zaměněna za přezdívky, kterými si ve skutečnosti neříkáme.

Všeobecné problémy školní

1. října 2014 v 12:18 | Hikaru |  Kapitoly př.D.
Nemůžu říct, že jsem byl ve škole jen neoblíbený, byl jsem neoblíbený i oblíbený zároveň. Prakticky vždy platilo pravidlo, že mě buď milují nebo nenávidí, jako by neexistoval stav mezi tím. Každý mě znal a každý na mě měl nějaký názor. Přestože síly obou stran byly dokonale vyvážené, cítil jsem se vždycky víc spíš šikanován než obdivován, protože ti, kteří mě nenáviděli, si nebrali servítky, kdežto ti, co mě měli rádi, se většinou styděli mě oslovit, a tak jsem se školou většinu času protloukal sám. Bit, zesměšňován, ale přitom pozorován obdivnými pohledy.

 

První, druhá a ty ostatní návštěvy gay barů - III. část

12. června 2013 v 23:37 | Hikaru |  Kapitoly př.D.

Ještě jsem se ani nevzpamatoval ze své první návštěvy gay baru a už jsem si to tam štrádoval znovu. Kamarád mi vyprávěl, že ví o jednom klubu, kde se scházejí lidé jiného formátu. Lidé, co mají úroveň, nehází ručkou, většinou vysokoškoláci. A já mu uvěřil.

Společně ještě s dalším kamarádem jsme přišli před vchod, kde jsem se zastavil. Před vchodem totiž stálo dost kluků a pánů, co nějak neodpovídali mé představě o lidech s úrovní neházících ručkou, vysokoškoláků. Vymlouval jsem se, že bychom zrovna tak mohli jít přece do jakéhokoliv jiného klubu, který není nikterak orientačně zaměřený, ale kluci trvali na svém, že nemám být tak upjatý a předpojatý. A tak jsem s nimi vešel, protože upjatě a předpojatě jsem působit nechtěl.
Nicméně uvnitř jsem zjistil, že asi upjatý a předpojatý budu, protože se mi tam nikterakt nelíbilo. Všichni mluvili příliš nahlas, každý s každým flirtoval, u barového pultu si vzájemně tři muži osahávali svá intimní místa... Cítil jsem se nepříjemně. Ještě víc, když se oba mí spolusedící přátelé zvedli, aby se pobavili s kamarádem, kterého zahlédli na druhém konci místnosti. Ale stále lepší, než kdyby ho přivedli k našemu stolu.
Snažil jsem se soustředit jen na svou kávu, díval se velikým oknem ven, počítal projíždějící modrá auta, a najednou si ke mně přisedl cizí statný pán okolo čtyřicítky.
"Já jsem Vašek," představil se rovnou si sedaje. "Neboj se! Já tě neukousnu... Leda, že bys chtěl," prohlížel si mě a já ho vykuleně pozoroval, jak si skousává svůj spodní ret.
Rozhlédl jsem se, jestli uvidím své kamarády, a když jsem zjistil, že jsou stále na dosah, omluvil jsem se, že se už odcházím a půjdu na kamarády čekat raději ven na vzduch. Šel se mnou. To mě nenapadlo. V duchu jsem se proklínal za tak nepromyšlenou výmluvu a vstával od stolu. Galantně na mě čekal a mlčel. Vzhledově se mi pán líbil, ale byl jsem si v tu chvíli jistý, že s lidmi, co chodí do takových podniků, se stýkat nechci.
"Ty jsi tu poprvý, viď?" odtušil před vchodem.
Jen jsem přikývl.
"Už sem nechoď. Jsi dost mladej, kolik ti je? Třináct?"
"Bude mi osmnáct..."
Jen se nedůvěřivě zasmál, na chvíli někam odběhl a já šťasten věřil, že jsem ho svým vysokým věkem odradil. Ale brzy se vrátil a vypadal ztrápeně. Než se ale svěřil s tím, že by si ode mě z mobilu potřeboval napsat jednu zprávu, protože jemu se mobil právě vybil, všiml si, že se klepu a nabídl mi svou bundu. Ač jsem odmítl, stejně mi ji přehodil přes ramena. V tu chvíli by bylo krajně nevychované mu svůj mobil nezapůjčit, tak jsem mu ho podal. Krajně nevychované ale nakonec bylo, když mě odváděl zpět do baru, abych se zahřál, a když jsem prošel vchodem dovnitř, začal kamsi utíkat.
Zmateně jsem na něj hleděl, jak běží po chodníku pryč, a styděl jsem se jakkoliv zareagovat. Navíc jsem byl tou akcí překvapený, o to víc, že jsem na ramenou měl stále jeho koženou motorkářskou bundu, která měla jistě větší hodnotu než můj stařičký mobil s dvoubarevným displayem, který se dal využít jen k volání a zprávám. Jen škoda, že byla tak veliká...

"Co to máš za bundu?"
"Tu mám novou."
"Cože? Ty sis tu koupil bundu?"
"Ne, jeden pán mi ukradl mobil. Ale dal mi za to tuhle bundu."
"Cože..?"

Musím uznat, že mé recenze podniků asi nemohou být nikdy považovány za zcela objektivní, protože se mi celý život dějí věci, které ostatním připadají neuvěřitelné. Nějakým způsobem k sobě přitahuji zvláštní lidi a události. Ale složení společnosti v klubech zůstává, jen můžete mít štěstí, že se před vámi neprojeví tolik negativně jako přede mnou.

Naproti tomu všemu, co jsem vám vyprávěl, mě příjemně překvapil klub Alcatraz. Téma je tu velmi úzce specifikováno a zabloudil jsem do něj zcela omylem. Znovu ztracen v noční Praze při další příležitosti ujetého posledního vlaku na sever jsem narazil na otevřený podnik střídmého vzezření. Sice s mřížemi na oknech i dveřích, ale s nápisem "Alcatraz - Pivnice" nad nimi. A tak jsem vešel, že se ohřeji a vypiji jeden dva čaje.
Podnik byl uvnitř dost tichý, všichni návštěvníci byli staršího věku a drsnějšího vzezření. Šokovaně se na mě ohlíželi a nemohli ze mě spustit oči. Já, vůbec netušíc, že se nacházím v gay podniku, jsem vzal první volné místo a u příchozí obsluhy si objednal. Každý se na mě otáčel, ale to se dělo - a ještě děje - i v každém obyčejném podniku, kde podávají alkoholické nápoje, protože vypadám stále příliš dětsky. Natožpak tehdy. Ale když si ke mně přisedli tři z pánů od vedlejšího stolu, všichni byli moc milí, nikdo neměl jedinou narážku, nikdo nevyřkl jediný dvojsmysl, ... a jestli ano, tak jsem ho nepochopil. Všichni ke mně mluvili jako otec k synu, bylo to příjemné.
Podnikem jsem byl tolik nadšen, že jsem byl rozhodnut se do něj při některé z dalších návštěv Prahy znovu vypravit. Jakmile jsem však slovo "Alcatraz" vyslovil před svými přáteli, vybuchli v smích a dodnes si mě dobírají, že jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem vešel, zrovna když neprobíhala žádná akce, protože v opačném případě bych se nejspíš už nikdy nevrátil... Ukázali mi web Alcatrazu a já pochopil.

Později jsem si našel o několik let staršího přítele, se kterým dodnes žiji ve společné domácnosti. Oba nemáme rádi dnešní homotřpytka-propagandy ani kluby, ale jeden náš společný kamarád před nedávnem začal v jednom ze zaměřených klubů pracovat jako barman. Lákal nás, abychom přišli, ale vždy nám řekne takový čas, kdy uvnitř neprobíhá akce (časté jsou třeba "Svlékni se do naha a neplať vstupné" - vážně, nebo "Koloušci za polovic"). Dvakrát či třikrát jsme za ním tedy došli, posadili se k němu na bar a nechali si vyprávět pracovní historky...

Je mi líto, že musí pracovat na místě, kde po práci musí jít do temné místnosti plné židlí, kde na zdi je veliká obrazovka s běžícím pornografickým filmem, a v této místnosti, už rozsvícené, vše drhnout savem. Ale věta jednoho návštěvníka: "Jo a hele promiň, vzadu je trošku načuráno, já to nestíhal polykat," už mě rozesmála.

Nemám nic proti žádným sexuálním praktikám, nemám nic proti nevěrným, promiskuitním ani žádným jiným lidem, co se sexuální stránky týče. Ale neměly by být takové podniky, kde se tohle děje, trochu privátnější? Do swingers klubu také nevstoupíte jen tak z ulice. Nebo jsem možná jen málo informovaný.

Doufám, že jednou tento popis někomu pomůže předejít zklamání. A také doufám, že jednou tyto kluby vymizí a nahradí je třeba vegetariánskými sushi bary...

První, druhá a ty ostatní návštěvy gay barů - II. část

11. června 2013 v 18:32 | Hikaru |  Kapitoly př.D.

V první minutě za mnou přišel seriózně vyhlížející starší německy mluvící pán, který mi chválil kalhoty (alespoň to jsem mu rozuměl) a ptal se, zda bych s ním nechtěl jet na výlet. Po odmítnutí se mnou strávil ještě pár minut, kdy mi lichotil, načež odešel a v lichocení ho vystřídal vysoký svalnatý muž s ostrými rysy, oblečený v uplém tílku. Ten si mě po odmítnutí společné návštěvy záchodů přehodil přes rameno a na ty záchody si mě prostě odnesl.

Kopal jsem, křičel, snažil se vymanit a kluci a páni, co odpočívali na židličkách podél zdí chodby, se na nás dívali a slyšel jsem hlasité "To je roztomilý!" a "Tak ten nemá šanci, ha ha!" ...
Před kabinkami, kde mě ten vysoký svalnatý z ramene sundal, se mě zastal jiný vysoký pán, který toho prvního zastrašil, aby mě poté pozval na Colu. S úlevou, že se tu našel i někdo normální, jsem pozvání přijal a zamířil společně s ním k baru. Ten muž byl milý, choval se obyčejně, byl jsem opravdu rád, že tu budu s někým, s kým se nebudu bát. Do té doby, než se ke mně naklonil a vysvětlil mi, že když už mě tedy před někým zachránil, že by si zasloužil i nějakou tu odměnu a že před klubem parkuje autem. Nenapadlo mě nic lepšího, než jeho pozvání přijmout, omluvit se, že se skočím upravit, a spěšně z podniku odejít.

Bylo kolem jedenácté večer, poslední vlak do města, kde jsem bydlel, odjížděl v půl dvanácté. Neměl jsem šanci se dopravit k nádraží tak rychle, mohl jsem jen čekat do rána, až pojedou další. Mobilní telefon jsem měl vybitý ještě předtím, než jsme vůbec vstoupili do baru. A tak jsem čekal, procházel se noční Prahou, odmítl pár řidičů aut, kteří u mě početně brzdili a ptali se, jestli si nechci přivydělat, a okolo druhé hodiny ráno jsem se náhodou dostal k Václavskému náměstí.
Všude bylo plno lidí, cítil jsem se o něco bezpečněji. Posadil jsem se na jednu z laviček a dál vyčkával, až se rozední. Myslel jsem si, že mě už nic dobrodružného nepotká, a taky jsem si to přál. Ale to bych nesměl být Hikaru, abych se z toho dostal tak lehce.

Přisedl si ke mně vysoký statný muž černého etnika. Protože jsem měl velkou žízeň a odmítal jsem se napít z jeho lahve Coly, co měl u sebe (nikdy nevíte, co do toho předtím hodili), přijal jsem jeho nabídku procházky s tím, že mi v některém z otevřených krámků koupí pití. Já měl hotovosti už přesně jen na jízdenku domů. Přátelsky jsme se bavili, já pil svou Colu, on mi vyprávěl, kde pracuje a jak moc má rád noční Prahu. Byl velmi milý a sympatický. Ty sympatie jsem k němu choval do chvíle, kdy mi nabídl "kvalitní černošský sex". Tak to skutečně nazval.
"Cože?"
"Vždyť víš. Sex. Dělat děti."
"Ale... já jsem kluk."
"Cože?" divil se teď on.
Je pravda, že v češtině měl mezery a já neměl zrovna nejkratší sestřih, takže jsem asi nemohl počítat s tím, že bude výrazně rozeznávat rod, ve kterém mluvím. Spíš mě překvapilo, že si nevšiml ničeho vizuálního. Třeba toho, že jsem měl plochý hrudník a na sobě jen tričko. Nicméně jen co se Tony, tak se jmenoval, dozvěděl, že Hikaru je mužské jméno, rozloučil se se mnou a ponechal svému osudu.
Netrvalo to dlouho. Jen co jsem zahl za první roh, rozeběhl se za mnou a volal mě jménem, abych na něj počkal. Učinil jsem tak a Tony mi oznámil, že si to nechal projít hlavou (celou tu minutu) a rozhodl se, že do toho půjde, protože se mu líbím.
Překvapeně jsem zamrkal: "Já s tebou nechci nic dělat..."
"Ale... jsi gay, ne?"
Tu skutečnost jsem v tomto okamžiku popřel, protože jsem neměl sílu mu vysvětlovat, že i když sice gay jsem, neznamená to, že se vyspím s každým mužem, který projeví zájem. Tony smutně odešel a připojil se k nějakým dvěma naproti jdoucím dívkám. Předpokládám, že i tam šel zkoušet štěstí.

Do rána jsem už jen stál vedle policejní stanice, kde jsem se cítil znovu bezpečně, a jen co se rozednilo, jsem zamířil na vlak. Cestou bych možná býval přemýšlel o tom, jak je svět zvrácený, gay komunita zhýralá a noční Pražáci otrlí. Ale na to jsem byl příliš unavený a celou cestu prospal. Doma jsem se pak zařekl, že už do žádného podobného klubu nikdy nevstoupím, protože s takovými lidmi a prostory nechci mít nic společného. Ale opět bych nebyl Hikaru, kdybych své předsevzetí dodržel...

_____

Další články


Kam dál

Reklama