! Jména na blogu jsou zaměněna za přezdívky, kterými si ve skutečnosti neříkáme.

150. týden

13. dubna 2014 v 13:38 | Hikaru
Vaříme večeři. Respektive já vařím a Franci sedí u stolu s MacBookem a dává si předkrmem nějaké pečivo s pomazánkami.

Během vaření stíhám ještě umývat nádobí.
"Když jsem byl v obchodě, vzal jsem i nějaké pečivo a pomazánky..." oznamuji již zřejmou věc a Franci se otočí a jen souhlasně pokývá.
"... Protože vím, že když vařím, tak u toho rád jíš, místo abys mi pomáhal..." pokračuju jemně se zrakem upřeným na Franciho, který se na mě znovu podívá a znovu jen velmi spokojeně pokývá, aby dal najevo svůj souhlas s mým tvrzením a jedl dál :D



-----

Je víkend, ráno. Probouzí mě Franciho doteky. Nestačím ani nic říct a už mě otáčí na břicho a následně mi zvedne boky tak, abych si klekl na kolena a měl tak sedínku vystrčenou vysoko ve vzduchu. Když se chci zvednout i na ruce, přidrží mě jemně za krk na posteli, abych to nedělal a shrnuje mi trenýrky.

Po patnácti minutách jsem prosil, aby už přestal.
Po pětadvaceti konečně doopravdy přestal a se spokojeným úsměvem si lehl vedle mě.

Přitulil jsem se k němu a opřel si hlavu o jeho rameno, přikryl mě kusem své deky a stále měl ten spokojený úsměv. Styděl jsem se snad ještě víc než před deseti minutami.
"Co se schováváš?" jemně sesul deku, kterou jsem si zakryl víc než polovinu obličeje, abych se skryl.
"Když já se stydím, když... když děláš takové věci..."
"Jaké věci?"
"Takové..."
"Jaké? ... Já jen takhle po ránu przním malé kloučky..." přivřel oči a usmál se ještě víc.
V tom mu začal zvonit telefon.
"...a tohle je můj trest," dodal dívaje se na display na číslo firmy - zklamaný, že musí do práce i o víkendu.

-----

Na všechny úřady mě doprovází Franci, protože sám vůbec nevím, jak to funguje a co tam mám říkat. Takže jsem vždy jen nositelem občanského průkazu a sedím na židli, vedle které si dřepne Franci, mluví místo mě, podává papíry místo mě, vypisuje papíry místo mě - já pouze podepisuji. Nikdy to nikomu nepřišlo divné, nebo na to alespoň ještě nikdo nepoukázal. Až doteď.

Franci živě diskutuje s úřednicí, protože ta mu zcela nerozumí. Najednou se úřednice zarazí, podívá se na mě a zeptá se: "A co vy jste spolu vlastně zač? Bratři?"

- Absolutní ticho -

Zírám zkoprněle do dálky, jako že se mě to netýká.

Paní úřednice si mě se svraštělým obočím prohlíží.

Franci vedle mě lapá po dechu a snaží se vymyslet, jak na tuto otázku odpovědět.

"Ne, my jsme někdo úplně jinej," vypadne z něj nakonec a rychle pokračuje v předchozí diskuzi.


:D Ne, my nejsme bratři, my jsme někdo úplně jinej :D ...To je asi ta nejdokonalejší věta, kterou jsem kdy slyšel. Vážně nenápadné.
 

34 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Perelka Perelka | Web | 13. dubna 2014 v 15:50 | Reagovat

Pět hvězdiček za tenhle článek je málo, měli by zvednout měřítka. :D
Je skvělé, jak vždy zařadíš různorodé spektrum z toho týdne do jednoho článku. A ta poslední scénka mě rozesmála opravdu nahlas. To by si měl nechat František patentovat, než mu to někdo čmajzne. :D

2 Ari Ari | Web | 13. dubna 2014 v 18:23 | Reagovat

Opravdu se ti povedlo mě rozesmát :D.

3 Aurora Aurora | Web | 13. dubna 2014 v 18:38 | Reagovat

ahaaah :D skvelé :D

4 Paffy Paffy | Web | 14. září 2014 v 18:17 | Reagovat

Miluju tvůj styl psaní :) Už když jsem četla tvoje příspěvky na doméně ic.cz - ráda jsem se vracela a četla a četla! :)

5 Šaras Šaras | Web | 17. února 2015 v 16:11 | Reagovat

Taky se řehtám nahlas při představě tý poslední situace. :D
Vážně skvěle píšeš, Hikaru.^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama