! Jména na blogu jsou zaměněna za přezdívky, kterými si ve skutečnosti neříkáme.

Záchrana v obchodě

30. srpna 2016 v 17:55 | Hikaru |  O mně / nás
Právě jsem se vrátil s Francim z obchodu, do kterého jsem šel bez Franciho. Konečně měl Franci příležitost být u toho, když mě někdo obtěžuje...


Stává se mi to neobvykle často. Ptal jsem se už spousty mladších pěkných kluků, jestli se jim taky takové věci stávají, ale všichni se jen divili a říkali, že ne. Připadá mi pak, že mi ty zážitky nikdo nemůže věřit, protože jednak se jiným lidem okolo mě nestávají (nebo ne tak strašně často) a mně se stávají téměř zásadně, když jsem sám.

"Naštěstí" lidé, kteří se mnou tráví čas pravidelněji - jako má nejlepší kamarádka a můj nejlepší kamarád - se mnou minimálně jednu takovou věc zažili. Když je po všem, bývají vykulení a nechápou, jak tohle může být skutečné. Pravdou je, že mně už přijde neskutečná spíš myšlenka, že by mi dal každý pokoj, přehlížel mě a choval se ke mně stejně jako k ostatním.

Jediným z mých blízkých, který takovou situaci se mnou ještě nezažil, zůstává Franci. On si totiž málokdo dovolí něco na někoho, vedle koho jde chlápek, co měří dva metry. A Franci dva metry měří. Jednou sice už měl tu čest mě bránit před člověkem, který si na mě dovoloval, ale ten mi zase vyhrožoval zmlácením a zabitím (to se mi stává zhruba stejně často).


Do obchodu jsem šel na velký nákup. S Francim jsme se dohodli, že nakoupím a zavolám mu, až budu u kasy - pak dorazí a pomůže mi s taškami. Nerad tráví čas v obchodě. Já sice taky, ale pro dobro rodiny se obětuji...

Tak si tak chodím mezi regály, mám už vozík z poloviny plný, když ke mně přistoupí cizí mladý kluk otevřeně mi vyprávějíc, že jsem roztomilý. Protože jsem nezažíval takovou situaci poprvé, obratně jsem se mu vyhnul, aniž bych s ním navázal oční kontakt nebo na něj promluvil. Můj manévr ho ale vůbec neodradil, připojil se ke mně a doprovázel mě dál.

"Ty jsi tak strašně roztomilej!!" rozplýval se zase a lidé okolo se otáčeli a uvolňovali cestu.
Na to jsem taky zvyklý, že v takových situacích lidé záhadně mizí za nejbližším rohem a já zůstávám sám.
"Proč máš tu roušku? Ty jsi nemocnej?" mluvil ke mně tónem jako na to nejroztomilejší štěňátko.
Cestu mi zatarasila prodavačka vykládající regál a já musel na chvíli zastavit, než mi uhne z cesty.
"Neboj se mě, já ti nic neudělám," pokračoval dál, využil příležitosti, aby mě hladil po rameni, a já se na něj poprvé podíval.
Z jeho pohledu bylo jasné nejen to, že mluví vážně, ale i to, že je pod vlivem návykových látek.


Začal jsem z kapsy štrachat telefon. Rozmýšlel jsem se, jestli mám Francimu zavolat, nebo mu pak o tom jen říct. Co když mu zavolám a ten kluk mezitím zmizí? Bude si myslet, že si vymýšlím, vždyť takové věci se běžně nestávají. Utvrzen v této myšlence jsem s vozíkem změnil směr a vydal se k pultu s uzeninami, kde je vždycky velká fronta lidí. Byla tam hlavně spousta chlapů. Vždycky chodím k chlapům, protože ti se kluka v takové chvíli zastanou spíš. Spoléhám na většinovou chlapskou homofóbii. Přece by mě v tom nenechali!

Nechali...

Ten kluk se pořád tak usmíval a rozplýval. Viděl dobře, že se mu snažím prchnout, ale i tak šel se mnou a jen mi opakoval, ať se ho nebojím, že by mi nikdy neublížil. Že by se za mě pral.

Pěkné, ale já bych ocenil spíš to, kdyby mě nechal být. A pak zase třikrát zopakoval, že jsem "tak roztomilej" a u toho posledního sdělení mě rukou polechtal na břiše. Úplně jako to štěně.

Vytočil jsem Franciho číslo a krčil se, aby na mě už nikdo nesahal.

"Hotovo? Mám vyrazit?"
"Nějaký kluk tu na mě sahá a pořád opakuje, že jsem roztomilej..."
"Hned," řekl spěšně a zavěsil.

"Promiň, vážně se mě neboj, když ty jseš tak HROZNĚ ROZTOMILEJ!!!" nezvládal své emoce ten kluk. Vypadal, že mu z té mé roztomilosti praskne hlava.

Bylo to lichotivé, to jo. Kdyby to dělal třeba Franci. Nebo děvče. Nebo i jiný slušný kluk. Ale u cizích kluků, co na mě sahají a chovají se, jako bych jim patřil, mě to spíš vyděsí...

Když jsem se s vozíkem otočil a vydal se k pečivu, že už vezmu jen chleba a půjdu, nešel za mnou. Hm, takže přece jen to zase bude vypadat, že si vymýšlím, říkal jsem si cestou. Ale byl jsem spokojený. S Francim se cítím v bezpečí - a nakonec, stejně měl vzít ty tašky. Bude se mnou jen o minutu déle.

U pečiva jsem onoho kluka ale zase potkal. Tentokrát už si držel odstup, stál téměř na úplně druhé straně oddělení. Pořád na mě něžně zíral. Otočil jsem se tak, abych na něj neviděl, a začal vybírat, co koupím. Slyšel jsem, že tam na někoho mluví. Napadlo mě, že takhle třeba mluví s každým. To mě uklidnilo.

"Co?" řekl hrubým ochraptělým hlasem cizí pán, na kterého mluvil ten kluk teď.
"No že je tak roztomilej! Támhleten, s tou rouškou!"

Vytřeštil jsem jejich směrem oči. On o mně vypráví cizím lidem!

"Je tady?" ozval se vzápětí další hlas vedle mě. Patřil Francimu.

Ukázal jsem směrem ke klukovi a upřesnil, že je to ten v červeném tričku. A ten v červeném tričku kvapně zmizel za rohem...

Franci mě nechal tlačit vozík a sám jej rukou z boku přidržoval, razil mi cestu davem. Mířil pomalu ale rozhodně směrem, kde kluk zmizel. Za rohem nebyl, schovával se až na konci dlouhé fronty u pultu s uzeninami. Přestože jsem měl vedle sebe Franciho, pořád se díval jen na mě. Já už neuhýbal pohledem, díval jsem se zpříma a sebejistě. Když už jsme byli dost blízko a kluk si všiml, že do něj vpíjí svůj zrak i Franci, polekal se a začal se dívat jinam. Neměl ale už kam uhnout, což se hodilo Francimu, který do něj ještě při procházení, aby mu to bylo jasnější, vrazil ramenem, jako by tam vůbec nestál.

Jsem si jistý, že kdyby přišel někdo menší než Franci, mluvil by na mě dál. Snažil by se to vysvětlit (asi ve stylu "Já za to nemůžu, když on je tak roztomilej") a pokračoval by. Když se ale objeví Franci, z hejsků jsou najednou ušlápnutí slušňáci. Vždycky postačí jeden Franciho výhružný pohled nebo zvýšení hlasu. Takhle už si mě třeba nedobírají kluci od nás z baráku, protože na ně jednou Franci, když mi otevíral dveře a já řekl, že mi o patro níž nadávali, zavolal "Hej! Mám sejít dolů?!" Dokonce mě ti kluci od té doby uctivě zdraví a drží mi dveře, i když jsem ještě daleko.

Naneštěstí pro mě Franci ví, kdo je ten kluk ze dneška. Žijí tu na sídlišti dva stejní, dvojčata, kteří jsou známí pro svou závislost na drogách. Potulují se venku, občas něco ukradnou v obchodě a mají potíž s ochrankou. Dosud Franciho ale nenapadlo, že by se někomu z těch dvou mohli líbit kluci.

Neštěstí je to proto, že jsou stálým artiklem sídliště, kde bydlím.

Ale nebyl bych to já, kdybych v tom nenašel alespoň kapku štěstí... Ono to působí hrozně sexy, jak se dvoumetrový Franci vypořádává s mými ostatními nápadníky a jak se ti ostatní neodváží před ním ani pípnout :D

A taky jsem díky dnešní události zjistil, že je Franci ve skutečnosti Flash. Jinak nechápu, jak se za mnou do toho obchodu tak rychle dostal. Když mně ujíždí tramvaj, jsem na zastávce za dvě minuty. Obchod je vzdálený stejně a Franci to zvládl za minutu. A žádnou Tardis jsem tentokrát neslyšel.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dee & Hikari Dee & Hikari | Web | 9. září 2016 v 19:19 | Reagovat

Ouu to je sladký :3

2 humanerr0r humanerr0r | Web | 25. listopadu 2016 v 21:40 | Reagovat

tentokrát?? už si ju niekedy počul? František sa pozná s Doctorom? zoznámite ma prosííím? :)
povedala by som, že je to veľmi roztomilý príbeh, to by ale asi nebolo úplne vhodné
určite je ale super mať niekoho ako František ...záchrana v núdzi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama