! Jména na blogu jsou zaměněna za přezdívky, kterými si ve skutečnosti neříkáme.

Sám doma 2

30. července 2017 v 19:08 | Hikaru |  Deníček
Možná, že to není závislá porucha osobnosti, ale prostě jen... *šeptá, protože je mu trapné něci takového říkat* ..láska ... *odkašle si* Totiž, to bylo tak...

Přežil jsem úspěšně celou sobotu a cítil se skvěle. Po půldni nedělání a pokusech o obnovení vlastní vůle proběhl nabitý půlden horlivého úklidu. K půlnoci jsem se sebou byl opravdu spokojený. Na další den jsem si naplánoval kuchyň a chodbu a chystal se jít spát, když mi najednou zazvonil mobil. SMSka.
Mám na telefonu o víkendech zásadně vypnutý internet, aby mě nerozptyloval. Zaskočeně jsem si došel pro mobil. Psal mi František. Že se na mě těší a že mi nechal nějaké zprávy na netu a že by mě rád slyšel, kdybych měl někdy brzy, třeba ráno, chuť a čas.


Konečně se dostanu z toho "prostřelená hlava" pocitu, a pak si přečtu jednu jedinou zprávu a je to zpátky.

Samosebou jsem si šel hned vybrat i ty ostatní z netu. Byl v nich obsah hodný osmiletého kluka na škole v přírodě. Psal, že chce domů, že neví, jestli to do středy vydrží a prosil mě, abych se mu ozval.

Chvíli předtím než odjel mi sděloval táborové plány a předvídal dobu, kdy mi bude volat. Já ho zarazil, že mi volat vůbec nemusí. Ať si užije výlet, moc na mě nemyslí a ve středu se uvidíme. Doufal jsem, že to, jak je na mě čím dál častěji nepříjemný, pramení z toho, že jsme pořád spolu. A že jakmile se ve středu vrátí, bude zase na nějakou dobu všechno moc dobré, protože si ode mě odpočine. S touto svou ideou jsem se mu nesvěřil. Přitakal, že si nemusíme volat tak často, jak by chtěl on, ale varoval mě, že jakmile mu nezvednu telefon, otočí loďku a dojede. Minutku jsme si ještě utahovali z toho, kterým přítokem Svratky dopádluje a jestli ho mám čekat na mostě, a pak odešel a opravdu mi první den vůbec nezavolal. Jen mi poslal zprávu, že dorazili v pořádku do prvního tábora a já na to nereagoval, protože jsem si té zprávy všiml až druhého dne, když mi přišla ta druhá SMS o půlnoci.

Domluvili jsme se na telefonátu. Vysoukal se ze stanu, popošel od spících kumpánů a zavolal mi. Mluvili jsme třicet minut. Vyprávěl mi, jaké to tam je a já jemu, jaké je to doma. Když jsem mu popisoval, jak se Bublinka, naše kočka, snaží zvednout packou brčko, ale pokaždé, když se ho dotkne, ta delší část ji praští do obličeje, poznal jsem z jeho smíchu, že by to rád pozoroval a utahoval si z ní se mnou. Řekl, že chce domů, že si uvědomil, jak moc jsem báječný vším, co dělám a jak se chovám, a že až se vrátí, musí začít snažit se mi víc pomáhat a starat se o mě, protože mě nikdy nechce ztratit. Chvíli bylo ticho. Zaskočilo mě to. Měl jsem sice v plánu, že se odreaguje a vrátí se mi ten laskavý Franci, který si dokáže udržet nadhled. Ale měl u toho být veselý, ne zdepromivaný a smutný. Tak jsem mu vyprávěl, jak jsem mu uspořádal úplně nově a bordeluvzdorně tak, jak to dělají vojáci, skříň s oblečením podle rad bratránka, který se těmito hospodyňkovskými triky snažil odvést mou pozornost, když jsem na něj křičel, že nechci, aby vstupoval do armády. Vyzvídal jsem pak ještě, jestli má pořád co jíst - nakoupil jsem mu jídla na pět dní za dva tisíce, ale kdož ví, mohl to třeba utopit - jestli mu není zima, a pak jsem mu prozradil, jak jsem se hned po jeho odjezdu přejedl a poblinkal, aby věděl, že v tom není sám. Myslím, že tahle poslední část mu výrazně nepomohla, ale minimálně alespoň ví, že mi na něm taky záleží.

Dneska ráno mě čekala zpráva s přáním dobrého rána a prosbou, ať na něj myslím. Samozřejmě, že na něj myslím. Vždyť jsem za celou dobu neudělal nic pro sebe, pořád jen uklízím a vydělávám peníze. Kromě otravování Franciho už nic jiného pravděpodobně ani neumím.

Máme tedy buď závislou poruchu osobnosti oba... Nebo jsme do sebe prostě jen pořád beznadějně zamilovaní...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama